„Mé jméno je Robert Neville. Jsem přeživší žijící v New Yorku. Vysílám tuto zprávu na všechny známé frekvence. Budu čekat v Jižním přístavu každé poledne, když je slunce na obloze nejvýše. Jestli tam jste... Jestli tam kdokoliv jste... Prosím...“ Srdceryvný projev, při kterém jediné oko nezůstane suché, pronáší Will Smith ve filmu Já, legenda hned několikrát. Fungovalo to v traileru, funguje to i v prvních minutách filmu – kdyby mi ale někdo tento krátký odstavec přečetl bezprostředně po jeho dokoukání, asi bych se příliš nadšeně netvářil. Film samotný se totiž strašně moc chtěl stát legendou a přitom zapomněl, že všechno, co nabízí, tady už alespoň jednou bylo.
Ještě dříve, než začnu se samotnou recenzí, bych se chtěl pozastavit nad podivnou aurou režiséra Francise Lawrence, muže, který má Legendu na svědomí. Když jeden nejmenovaný český web v každém druhém článku tvrdí, že Lawrence je stejně kvalitní režisér jako rovněž oblíbená dvojka Michael Bay a Peter Berg, připadá mi tu něco lehce postaveného na hlavu. Nebudu popírat, že Constatine, do premiéry Já, legenda jediný Lawrencův film, jisté kvality má, ale proč dělat kolem nezkušeného režiséra takové „Haló“ mi zůstává velkou záhadou. U bratrů Scottů podobná označení chápu, jsou to přeci jen zdatní řemeslníci již nějaké to desetiletí – Francis Lawrence se ale díky podobným mystifikacím stal režisérem, od kterého se čekají revoluční nebo alespoň do detailu vytříbené prvky. Já s tím nesouhlasím. To bych si o filmech popovídal raději s Matthew Vaughnem.
Přejděme ovšem k filmu. Od Legendy se tak trochu mylně očekávala akční řežba, ve které se bude Will Smith sám prodírat zástupem podivných kreatur. Realita je ovšem úplně jiná. Já, legenda je film o nákaze. Robert Neville (Smith) je zvěrolékař, který po těžké nákaze zůstal jediným člověkem v New Yorku. On a jeho pes (náhodou také imunní) tak přes den chodí po troskách města a hledají potravu v náhodné zvěři a Robert se také snaží přijít na protilátku nemoci, jejž nakazila všechny nebohé lidi. Velkou nástrahou pro Roberta je tma, které se proměnění lidé (čili klasické příšery) nebojí, a tak musí se svým psím kamarádem zalézt domů a spát do východu slunce. A o této „každodenní“ rutinně vlastně Já, legenda celá je.
Tak nějak se mi zdálo, jako by tomuto očekávanému snímku chyběl příběh. První dvacetiminutovku sice vize vylidněného New Yorku naplňuje diváka blahem, avšak když se celou dlouhou hodinu nedělá nic jiného, než že si Will Smith hraje ve volném ringu a povídá si se svým psem, začal jsem se v kinosále zákonitě pídit po něčem hmatatelném. Ono "něco" se sice ke konci na poslední chvíli dostavilo, ale nemá to takovou sílu, abych mohl celou tuto scifi patálii brát úplně vážně. Francise bych z tohoto lapsu neobviňoval, zde vinu nesou scénáristé Akiva Goldsman a Marc Protosevich, kteří se nedrželi knižní předlohy a nechali Willa slepě běhat po světě. Netvrdím, že je celé jejich počínání nezábavné, ale určitě šla tak nabitá kniha ztvárnit mnohem velkolepěji.
Ale hoď kamenem, ty, kdo jsi bez viny. Francis Lawrence pověst geniálního režiséra rovněž nepotvrdil a první akční scéna v naprosté tmě mi přišla k uzoufání špatná. Na triko mu také jde velice bídná úroveň triků, díky nimž jsou příšery jen nehmotnými „trapáky“, které kameného Willa přece nemůžou dostat. Nesálá z nich žádná aura kvalitních nepřátel, nebo jak bych to dokázal blíže popsat... Zkrátka je jejich ztvárnění až příliš počítačové, že jsem měl chvílemi pocit, jako by si na plátno odskočili od kolegy Beowulfa.
Všechno ostatní tedy zachraňuje Will Smith a jeho neuvěřitelné charisma, které z něj právoplatně dělá jednoho z nejvyhledávanějších herců současnosti. Břímě, které spočívalo v jeho roli, která je vlastně úplně osamocená, muselo být přetěžké a on jej zvládnul na chlup stejně, jako se mu to dařilo téměř v každém jeho předešlém filmu. Další palec nahoru, který zdatně vyvažuje hloupě napsaný příběh, je za opravdu výtečné zpracovanou vizi katastrofou rozbitého New Yorku. Nebýt onoho mrazivého ztvárnění futuristického města v Potomcích lidí, možná by bylo moje nadšení ještě větší.
Zajímalo by mně, zda to byl jen můj pocit, nebo více z vás vidělo v Já, legenda odrazy starších filmů 28 dní poté a Války Světů? Když se Will Smith ve flashbacku v noci prodíral masou lidí, jako bych viděl Toma Cruise s Dakotou Fanning, běžící vstříc lodi do Evropy...
Já, legenda je film, který mě zcela otevřeně zklamal. Nákres vylidněného New Yorku a charisma Willa Smithe jen způli zachraňují díry ve scénáři, díky kterým se příběh v podstatě nerozběhne a jen tak nervózně přešlapuje na místě. Nečekal jsem žádné zázraky, ale těch do očí bijících „hovadin“ bylo na jeden průměrně dlouhý snímek až příliš mnoho. I když Francise Lawrence rozhodně nezavrhuji, dobré akční scény by se daly spočítat na prstech jednorukého válečného veterána. Verzi od Ridleyho Scotta s Arnoldem místo Willa bych možná viděl raději.
Daniel Krásný
