Po mém posledním zážitku z české komedie, kdy tento slovní obrat nabral nový rozměr, jsem sebral veškerou odvahu a dal tomuto žánru novou šanci. Nová režisérská krev a slibné upoutávky lákající diváka na malebnou krajinu jižní Moravy byly právě ty dva aspekty, které mne přesvědčily vyrazit do kina. Předem mohu prozradit, že po zhlédnutí této letní taškařice jsem opět objevil něco, co jsem právě v české komedii dlouho hledal.
Ale začněme postupně. Honza a Jirka jsou prachobyčejní podvodníčci z Prahy. Podfouknout kohokoliv pro ně není problém, jenže se objeví někdo, na koho jejich fígle neplatí. Ano, je to neoblomná česká policie, která zlodějíčkům začne nemilosrdně šlapat na paty. Praha pro ně již nepředstavuje bezpečné místo, a tak se vydají hledat azyl na jižní Moravu, kde bydlí Honzův děda. Toho odešlou na dovolenou do Argentiny a sami si mohou začít užívat krás tamní přírody. Nebylo by to však ono, kdyby se nenaskytl nějaký problém. Tedy vlastně několik problémů. Postarat se o dědovu vinici, zkorigovat citové vzplanutí jednoho z hrdinů, vypořádat se s hejnem špačků a sžít se s místní kulturou.
Jak vidno, tvůrci sáhli po vesnickém prostředí, které se ve zdejších krajích těší velké oblibě diváků. Venkovský učitel nebo Václav tomu mohou být zdárným příkladem. Seskupení kolem Bařiny má však jednoho žolíka v rukávu, kterého ostatní neměli. Tím žolíkem myslím až nadmíru fotogenické moravské vinice, moravský folklór a celé tamní přátelské obyvatelstvo. Mnohými jsou Bobule přirovnávány k Dobrému ročníku, či Bokovce, u nichž jsme se také na vlastní kůži mohli přesvědčit, jaký vliv na ně měla jižanská prosluněná krajina, temperamentní ženy, zlatavé vinice a samozřejmě lahodné víno.
Pokud nemůžete Tomáši Bařinovi přijít na jméno, vězte, že ve vašem podvědomí určitě vězí jeho reklama „Bobika“. Bobule jsou jeho prvním celovečerním filmem a určitě se nejedná o nějaký propadák. Zlé jazyky sice tvrdí, že celé dílo působí jako 90 minutová reklama a v určitém smyslu by to režisér mohl brát jako pochvalu, když vezmeme v potaz, že v reklamě je do detailu propracován každičký detail, ale takto dokonalé Bobule vskutku nejsou. Ze strany kritiků se jedná leda o nějakou determinaci předchozího povolání. Kdo ví, jestli by si někdo stěžoval na přílišné záběry na vinice, kdyby byl Bařina před natáčením filmu vinař **05 Kdo někdy navštívil tento kout republiky, musí mi dát za pravdu, že veškeré záběry nejsou nijak přikrášlené a tamní krajina je opravdu tak hostinná, jak ve filmu vypadá. Tudíž z hlediska technického provedení je mé hodnocení bez debat kladné.
Největším problémem bych viděl celou koncepci a nevyváženost. Tvůrci zde pracují s několika rovinami, které ve výsledku nesplývají v jednotnou harmonii. Ať už se jedná o hlavní dějovou linku (tj. hledání úkrytu před policií) nebo o plno vedlejších rovin (milostné drama, vzpomínky na dětství, či samotná poetika celé Moravy). Plně si dokáži představit rozdělení tohoto příběhu na dvě na sebe nenávazné části. První část obsahující hlavní děj bych si klidně nechal ujít, poněvadž právě ono hraní si na podvodníky a všemožné rádoby podvodnické umění ústřední dvojice mě ubíjelo. Zábava pro mne začala v momentě, kdy jsme se ocitli na moravském venkově. Bylo očividné, že záměr režiséra byl takový, přenést se nějakým způsobem na Moravu a pak se jaksi nenápadně odpoutat (ne však úplně) od hlavního tématu. Díky tomuto problému jsme se v polovině filmu naladili na onu poetickou vlnu venkova a najednou se tam nuceně vtírala policie hledající naše podvodníčky, občasné výkřiky hrdinů na účet své podfukářské historie, atd. Kdyby se podařilo tvůrcům najít nějaký méně kontrastující transport ústřední dvojice do vinařského ráje, bylo by dílo vskutku ideální.
O tom, že si Bařina poradil s komediální stránkou ve vesnických reáliích není pochyb. Když se příběh odpoutal od hlavní dějové linie, vznikaly nejvtipnější okamžiky. Na tom mají zásluhu i herečtí představitelé, kteří dojednoho příjemně překvapili. Se skepsí v očích jsem sledoval Kryštofa Hádka, jehož Experti mne dojaly svou stupiditou, avšak nakonec musím uznat, že některé jeho pózy jsem mu i uvěřil a problém jsem s ním nakonec neměl. Lukáš Langmajer mi přišel jako obživlá karikatura svého bratra Jiřího, nicméně jako dvojka působili tito borci stejně přitrouble, ale mile. Kapitolou samou o sobě je Tereza Voříšková. Její zjev na mne působil neuvěřitelně důvěryhodně a s tím jejím nakřáplým hlasem bych klidně věřil, že s těma bobulema opravdu vyrůstala. Poslední, kdo stojí za zmínku je Marián Roden. Role mírumilovného manžela střílející jednu suchou hlášku za druhou a jeho životní moudra jsou prostě nezapomenutelná.
Do jaké míry byl vystižen vztah mezi Moraváky a Pražáky by měl spíš hodnotit nějaký Moravák. Pro mne jako Čecha vyznělo vtipně nastínění hlavních rozdílů mezi dvěma kulturami především v porovnávání české a moravské policie, či odsuzování pivařů (proto prosím Moraváky, nechť se k pojetí filmu vyjádří v komentářích). Jediným kladem na hlavním ději byla satira české policie nebo poukázání na výlety podvodníka Lukáše Kohouta, který létal za ministerské peníze po celém světě.
Sečteno, podtrženo, zlatavá barva vína odrážející se na samotném snímku vás uvede myšlenkami někam do teplých krajů, obzvláště v těchto skoro aprílových dnech, a je jen na vás, jestli si k tomu necháte bobulemi zamotat hlavu. Jako víno se musí nechat uzrát, tak i tvorbě Tomáše Bařiny necháme k tomu zrání nějaký čas a uvidíme, jestli se příště dočkáme lepšího ročníku. Prozatím dvě hvězdy nad průměr za více než snesitelnou českou komedii, která je u nás tolik vzácná.
Martin Černý
