Sněženky a machři. Filmový pojem, na který bych při možném sestavování toho nejlepšího z české kinematografie určitě nezapomněl. Zároveň ale také kultovní komedie z roku 1982, o které by se dalo říct, že překročila dobu svého vzniku a dle mého mínění ji ještě nějaký čas překračovat bude. Puberťáci, Mácha, Převrátil a Cabadaj, jsou charaktery natolik sympatickými, že jim úspěch u nedostupné a ledové Mariky bude přát ještě několik dalších generací filmového diváctva. A nyní jsou zpět. Ti kluci, kterým dodnes na televizních obrazovkách fandíme a smějeme se jejich nerozvážnosti, se vracejí. Je jim přes čtyřicet let a mladické ideály jsou fuč. Nebylo ale přece jen lepší, pamatovat si je i po letech jen jako machry a nikoliv jako trosky?
Profesor Karda, v současné době majitel horského penzionu, potkává zcela náhodou Viktora Cabadaje, svého někdejšího žáka, nyní lyžařského instruktora. To je samozřejmě po dlouhých pětadvaceti letech od lyžařského výletu parádní příležitost k uspořádání třídního srazu. A tak tedy do chaty Severka postupně přijíždějí - Radek Převrátil, obtloustlý a krachující ředitel nakladatelství, Karel Mácha, vyčerpaný televizní bavič, Marika Kardová, neúspěšná herečka působící v Americe a zbytek třídy, která je ve filmové historii zapsána velmi tučným písmem.
Sněženky a machři po 25 letech je film, který se nevědomky dělí na tři části, přičemž každý z hlavních hrdinů (teď myslím trojici Cabadaj, Převrátil, Mácha) si krade po jedné. V té první se dospělí hrdinové baví vzpomínáním na tehdejší dobu, opakují staré frky a vyprávějí si o citech, které kdysi na lyžáku prožívali. Zkrátka jako na každém třídním srazu po delší době. Veškerý humor Vikyho Cabadaje, někdejšího tvořiče parádních hlášek, tedy spočívá v jejich neustálém přežvykování a snažením se dostat do podobné situace jako před čtvrt stoletím. Skoro by se dalo říct, že v něm jako v jediném přetrval pel mládí a díky němu se dokáže znovu zakoukat do (rovněž samozřejmě o čtvrt století starší) Mariky. Bohužel toto citování obecně známých frází funguje jen kratičce a ke konci působí asi stejně otravně, jako kdyby se Bruce Willis coby boxer Butch po patnácti letech setkal se svým Tulipánkem (nebo Blbkou, jak chcete) a na společném kafi by na sebe chrlili se smíchem hlášky typu „Asi jsem si zlomil žebro.“ a podobné.
Druhou dějovou vrstvu si kradou Radek Převrátil a profesorka Boženka, kteří zatěžují sami sebe svými nedávnými osobními problémy. Nikoliv tedy, že by nedošlo i na omílání Rochefoucaldova citátu („Čeho se na nás dopustili druzí, s tím se už nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“), ale vesměs vedou tito dva konverzaci o svém zpackaném životě. Zatímco ale Převrátilův osud zkrachovalého ředitele nakladatelství ještě ujde, příběh Boženky o nemocném manželovi, který doma ukradl klíčky od auta a jede si pro ni, mi vyvolal tak silnou salvu srdečních záškubů, až jsem se v kině div neuchechtal k smrti. Tato část filmu ale být komická nemá, což se tvůrcům ve výsledku nejspíše nelíbilo, a tak alespoň nechali Radka Převrátila (aneb tlustého Václava Koptu) legračně padat do sněhu nebo ho nechat svou váhou ničit postel. Pokud jsem o Cabadajově roli ve filmu mluvil jako o chatrně legrační, Převrátil se z mladého sympaťáka proměnil v zapšklou bečku sádla.
Třetí vrstva je osobní zpověď. Abych to upřesnil, kdybych před několika dny neviděl výborný belgický film J.C.V.D., ve kterém se Jean Claude Van Varenberg (neboli Van Damme) zpovídá, jak moc rád by natočil dobrý film a jak je život akčního hrdiny pekelný, asi bych o nějaké zpovědi pomlčel. Jenomže díky projekci nových Sněženek a machrů začínám mít podezření, že Mabrouk El Mechri, který Van Dammovu zpověď natočil, opisoval ze scénáře Radka Johna. Karel Mácha, zahraný Michalem Suchánkem, je totiž televizní komik, který uvádí blbý televizní pořad. A sere ho to. A tak tedy Karel Mácha chodí, glosuje o tom, že nerozdává vtipy na počkání a že není nic otravnějšího, než psát humorné scénáře. A zatímco se zbytek jeho třídy válí v křečích smíchu, když jej vidí v televizi tancovat s Richardem Genzerem na trapnou písničku, on se tváří smutně a nejraději by se šel zahrabat do sněhu. Jak říkám. Michal Suchánek je v tomto filmu českým Jean Claude Van Dammem. Jen jsem celou stopáž snímku očekával, kdy se otočí směrem ke kameře a začne vyprávět něco typu „Bejval jsem úspěšnej dětskej herec, ale ty časy už jsou pryč. Teď už si ze mě jenom každej dělá srandu.“.
Viky tedy bojuje o Mariku, Radek filozofuje a Mácha vrazil do tenké hranice s televizním bavičem Suchánkem. A nefunguje to bohužel déle než deset minut celkové stopáže. Radek John bohužel v poslední době píše scénáře o značnou část méně originální, než před lety a při tomto novém nejspíše posedával se sklenkou červeného a vzpomínal, jaké bylo jeho manželství se Zlatou Adamovskou před pětadvaceti lety. Jediné dvě postavy filmu, které příběh Sněženek a Machrů updatují do současnosti, jsou potomci Vikyho (dcera) a Karla (syn). Ty k sobě samozřejmě tak dlouho hledají cestu, až jí ke konci (možná) najdou.
Režii Viktora Tauše, v podstatě neznámé tváře mezi českými režiséry, bych z neúspěchu nevinil. Sněženky a machři po 25 letech totiž nejsou formálně špatným filmem – prostě jsou jen filmem špatně napsaným, sázejícím na to, že divák při zaslechnutí starých hlášek, bude samou euforií skákat v sedačce. Také bych podotknul, že se k filmu možná nehodí to velké plátno moderních multikin. Přeci jen, Vikyho Cabadaje a jeho kamarády známe především z televizní obrazovky a přechod do velkých sálů těmto hrdinům spíše ubližuje.
Co se týče herců, tak v nich výraznějšího problému také není. Díky tomu, že Václav Kopta v roli Radka znatelně ztloustl, mají Sněženky a machři 2 několik trapných scének navíc, ale za to tento herec nemůže. Jan Antonín Duchoslav, slavný to Viki Cabadaj, si zase natáčení nejvíce užívá (aby ne, když to byl vlastně celé jeho nápad) a Michal Suchánek prostě hraje Michala Suchánka, což z něj dělá nejlepšího herce ve filmu. Eva Jeníčková (která před několika měsíci přirovnávala návrat Sněženek k návratu Rockyho Balboy) hraje o něco hůř, než mužská část osazenstva, ale rozhodně svým hereckým výkonem neruší. Jistoty Radek Brzobohatý a Veronika Freimanová zas snad ani špatně zahrát neumí.
Sněženky a machři po 25 letech nejsou výborný film. Zároveň ale nemůžu říct, že by mne nějak výrazněji zklamal, protože zpětně ani nevím, co jsem od něj vlastně čekal. Formálně je to slušné. Tauš za kamerou se snaží a chytlavé melancholické písničky si rovněž zaslouží jedničku. Škoda tedy té triviálnosti příběhu, ve kterém navíc chybí jakákoliv výraznější dějová linie a nakonec má divákovi jen naznačit, že stáří (potažmo stárnutí) je na hovno a že časy lyžařských kurzů jsou to nejlepší, co vás v životě potká. A kvůli tomuto zjištění se do kina hrnout nemusíte. I tak se ale „recenze-nerecenze“ nejspíš půjdete přesvědčit sami.
PS: Teprve po zhlédnutí filmu plně doceňuji trailer k druhým Sněženkám, který bych vzhledem ke konečnému materiálu, dokázal považovat za geniální.
PS2: Jsem zvědav, jestli ve mne film za pár dní trochu neuzraje, protože dojmy z něj rozhodně nemám záporné. Přeci jen je o něčem trochu jiném, než komediálně laděná jednička a spíše bych nové Sněženky nazval depresivní povídkou, nežli řachandou pro dospělé. Uděluji tedy pět hvězdiček, ale tu šestou, která průměrný zážitek přeměňuje v zážitek kladný, si nechávám do foroty. NĚCO v té změti lepších a horších scének totiž určitě je.
Daniel Krásný
