Je zima. Černá postava kata na zasněženém šibeničním vrchu začíná charismatickým, chraplavým hlasem Jana Třísky vyprávět jeden z nejznámějších českých literárních příběhů všech dob. Vypráví o milostné vášni mlynáře Schiffnera (Juraj Kukura) k dívce Jarmile (Sandra Lehnertová). Vypráví, jak jí učaroval Schiffnerův syn Vilém (Matěj Stropnický), jinak též "strašlivý lesů pán", když během poutní mše se svou loupežnickou svitou vyraboval kostel. Vypráví o milostném vzplanutí i dívčině nevěře. Vypráví příběh otcovraždy, Vilémova zoufalství před popravou a v závěru Jarmiliny hrůzy z vlastní viny.
Epické zpracování jinak převážně lyrické básnické skladby stojí na studiu historických reálií o otcovraždě i loupeživé bandě, která se v okolí Máchova jezera v době básníkova pobytu v oblasti opravdu pohybovala, a Máji dává zcela nový, historicky podložený a zdaleka ne špatný rozměr. Vše zabaleno do zastřené dikce kata recitujícího vybrané verše znovu oprášené klasiky.
V některých případech ale režie zůstává literární předloze věrná až ke škodě - obzvlášť, když si s ní neumí poradit. První intermezzo básně, v němž se sbor duchů držících u šibenice stráž připravuje přijmout Viléma do svých řad, je nejnevhodnější částí filmu, která jako by do Máje zabloudila z parodie na béčkový horor. Agresivně rockovou skladbou skupiny Support Lesbiens a směšnými maskami duchů se filmaři připravili o citlivé zpracování jedné z nejmagičtějších částí básnické skladby.
Ostatně, až do této chvíle zůstává Stropnického Vilém holobrádkem a floutkem, který jako by se nutil do barytonu tvrdosti a rozkazů vůdce. Výraznější a osobitější závěr, kdy zpytuje svědomí a slabý před popravou v halucinacích promlouvá s otcem (ostatně Kukura po celou dobu setrvává v mlze démonického, stárnoucího milovníka), už ale bohužel vstupní dojem nenapraví. Rozměrem postavy i hereckým výkonem oba mužské hrdiny jednoznačně převyšuje Jarmila Sandry Lehnertové.
Postava z Máchových deníků a klína"Nejmáchovější" postava jako by se do filmu doslova propadla z básníkových deníků či právě slezla z autorova klína. Dívka pohledná, ale nechápavě jednoduchá, vášnivá a svolná ke každému smilstvu, která si až kvůli katovým slovům před Vilémovou popravou uvědomí svou vinu na celé tragédii a v nejemotivnější scéně pod zataženou oblohou jako jediná z účastníků vykonání trestu neuhne pohledem před Vilémovým mučením a smrtí. A režisér děj přeruší dříve, než se stihne potopit do hlubin jezera, kata nenechá vykřiknout ono často zesměšňované zvolání Hynku! Viléme! Jarmilo! Díky tomu všemu zůstává ženská postava spolu se závěrečnými scénami největším zážitkem.
Ví se, jak velký důraz klade F. A. Brabec na estetický vzhled jednotlivých záběrů. Co scéna to obraz. Ve srovnání s Kyticí, kde každá z balad získala svou barvu, však tentokrát musel v jednolitém příběhu z kraje pod Bezdězem barvy mísit. A zatímco z Máchovy skladby hučí temno romantismu, Brabcův film hýří sytými barvami natolik, že se pohybuje na hranici (nebo za hranicí?) kýče sladkého a lepícího jako cukrová vata. Minimálně třetina scén je ostatně stejně růžově zbarvená. Sladkobolnosti Máje přitom takovéto doslazování vůbec neprospěje...
Recenze byla publikována také na manak.blog.respekt.cz
Vratislav Maňák