Příběh filmu má vlastně dvě linie. Ta první je válečné drama, které probíhá na osamělém statku, poblíž kterého jsou v lesích ukrytí vesničani. Ti tvoří odboj vůči nacistům. Druhá linie je pohádkový příběh, který končí „klasickým“ happyendem.
Dcerka Ofélie (Ivana Baquero) a její těhotná matka přijíždějí na statek, aby mohla porodit za přítomnosti svého muže – nacistického kapitána Vidala (Sergi López). Už na první pohled strohý kapitán Vidal se ukáže jako největší padouch, který terorizuje celé okolí a snaží se zneškodnit poslední zbytky odboje, jež v lesích zůstaly. Malá Ofélie nalézá poblíž statku opuštěný labyrint, v němž se jí zjeví starý Faun a poví jí o legendě, která se traduje již stovky let - a to, že čeká na dceru svého krále, která má přijít (převtělená) a usednout po boku vedle něj v jeho překrásné pohádkové říši. Avšak má to jeden háček. Ofélie musí nejdříve splnit tři úkoly a dokázat, že ona je právě ta, kterou Faun hledá. A tak dále a tak dále... Film se drží všech vyšlapaných klišé a postupů, takže prokouknete film daleko dříve, než by vám bylo milé.
Už sama kombinace těchto dvou linií dělá ve filmu problémy a dost často skřípe. Fantazijní svět Ofélie působí velmi pěkně a místy můžete očekávat i příjemné nápady, které tento příběh šperkují, ale hned vám to zase rozmaže sekvence ze skutečného světa. On vlastně celý ten film působí dost rozsekaně a nesourodě. Když se totiž ty dvě linie navzájem prokládají, působí jako ostré kontrasty. Můžeme se totiž setkat s až dost naturalistickými scénami v reálném světě (třeba scéna, kdy si kapitán Vidal zašívá rozřízlou pusu a scéna to přímým záběrem zabírá) a na druhé straně s dost přehnaně pohádkovými scénami, které jsou napsány tak, aby vypadaly pěkně poeticky. V jiném scénáři by mohla být tato syntéza dvou postupů možná i zajímavým výsledkem, ale díky až příliš jednoduchému scénáři, kde není ani jedna zápletka, kterou byste předem netušili, to působí dost neohrabaně.
A tady právě vystává problém žánrového zařazení. Na pohádku tu jsou až moc často drastické výjevy, které jsem měl i já (otrlý to divák :) problém vydržet a pro drama je zase pohádková liniie příliš o ničem a nic neříkající. Takže tu máme mix válečného dramatu, fantasy a pohádky. Snímek bohužel není ani jedno, možná proto, že se právě snažil být vším. Někdy i méně je totiž více...
U hereckých výkonů musím pochválit výkon maličké Ivany Baquero, která, neustále na plátně, předvádí neobyčejný výkon, kterým zahanbuje i spoluúčinkující dospělácké obsazení. Jejím výběrem si film hodně přidal na hodnotě. Avšak ostatní jako by vypadli z nějaké telenovely. I když jejich herecké výkony závisely na scénáři, kde byly všechny postavy vylíčeny až příliš černobíle a tak vlastně neměli ani co hrát. Jednotlivé postavy se ve filmu vůbec nevyvíjejí a dokonce i ten Faun je všechny předhání. Jeho postava je originální, nevypočítatelná a celkem i pěkně zahraná. Škoda, že ho tam je tak málo.
Gillermo del Toro je mistrem ve vizuálním looku filmu. To drží celý Faunův labyrint nad vodou. Masky jsou bezchybné a hlavně se mi líbil „pan očoun“ - výborná postava. Taky jeho kamera je klasicky jako vždy pěkně provedená a i osvětlení je dobré. Ale copak nám to tu dělá s filtrama? Celý film je střihnutej do pěkných barev, ale co ty scény, které se odehrávají v exteriéru v noci? Del Toro se asi vrátil nějakých třicet, čtyřicet let zpátky a použil laciného efektu alá „natočíme záběry z noci ve dne a pak je pouze přefiltrujeme, aby to vypadalo jako v noci.“ Proto vypadají všechny záběry z lesa, které se odehrávají v noci, tak divně. Je to až moc na sebe upozorňující a levné. Dalším pánem na holení je střih. Jeho přechody z obrazu do obrazu jsou jako od nějakého člověka, který se zrovna naučil ve Windows Movie Makeru jeden afekt a chtěl ho za každou cenu všude oplatnit. Ve všech předchozích filmech toto nikdy neudělal a jak to fungovalo, ale takhle to až moc upozorňuje na formu a odtahuje to diváka od soustředění na film a příběh, který je již tak dosti vetchý.
