Úvod k Denní hlídce není třeba nějak moc roztahovat. Jde o druhý díl trilogie, která je volně inspirována třemi knihami od Sergeje Lukjaněnka. Prvním dílem si režisér Timur Bekmambetov podmanil velkou diváckou obec a všude se na něj pěly chvály. Kritika ho nazvala novodobým vizionářem, který stvořil druhý Matrix akorát s ruskou mentalitou, ale lookem, který přebije leckterý hollywoodský trhák. Přitom se zapomnělo na to, že ačkoliv první díl byl skutečně originální a přinesl (krom vykrádaček všech možných hollywoodských trháků) nový pohled, jak by mohl akční film vypadat, scénáristicky trochu skřípal a divák (neznalý předlohy) se nejednou ztrácel a topil ve spoustě zmatených kliček a odboček. Neříkal bych to jen tak, protože tohle bude důležitý aspekt pro hodnocení druhého dílu. Jestli by totiž Timur měl někde zapracovat, tak je to rozhodně zpřehlednění a sjednocení filmu. Odhoďme tedy první díl za sebe a zaměřme se na díl druhý.
Příběh navazuje na předchozí Noční hlídku. Hlavní hrdina Anton se snaží dostat za svým synem Jegorem a převést ho na stranu dobra. Ale ten už objevuje své schopnosti, které mu pomáhá strana temna rozvíjet. Snad jen, kdyby Anton našel křídu osudu, kterou by se mohl vrátit zpět a změnit běh událostí... Rovnováha mezi temnou a světlou stranou se začne bořit. Nakonec půjde o víc, než jen změnit pár osudů, ale zachránit celé lidstvo, před apokalypsou.
Oproti prvnímu dílu je vidět určitý pokrok. Je vidět, že Timur Bekmambetov se snažil dostat diváka pokud možno doprostřed dění. Ano, hrdinové vám na rozdíl od minulého dílu příjdou zajímavější a tudíž s nimi i daleko lehce srostete a vžijete se do nich. Herecké výkony jsou skvělé a charaktery postav pěkně propracované, aby nepůsobily černobíle. Ovšem, pokud vás chtěl tímto Timur dostat do děje, úspěšně si to boří jinou stránkou svého filmu. Scénář je totiž opět napsán tak něšťastně, že se v něm divák místy ztrácí. Navíc to zde podporuje i kamera a střih, která ačkoli by scéna šla natočit například klidně a přehledně (s dodržováním pravidel os atd.), on použije ruční rozklepanou kameru a bleskovým střihem a dělá trochu nejasno i ve věcech, které by šly vyložit naprosto jasně. Po druhém dílu mám spíš takový pocit, že celá tahle jeho zmatená tendence je takový jeho trademark, kterým se odlišuje od všech svých současných tvůrců.
Scénář je poslepován tak, aby se ve filmu objevilo pokud možno co nejvíce akčních sekvencí a záběrů, které by člověka měly pořádně zarazit do sedadla v kině. Bohužel mi příjde, že jsou někdy vloženy až moc násilně, nehledě na to, že nemají pro příběh nějaký větší smysl. Timur Bekmambetov zde také spadá do jednoho velmi nepříjemného nešvaru. A to, že si hodně pomáhá hudbou. Z akčních sekvencí tak vytváří spíše videoklipové koláže, které působí jako nastříhané záběry na hudbu, ale nic víc. Rozhodně by se vyplatilo zaměřit se více na reálné zvuky, přestat s levnou hudební náhražkou (každý, kdo se alespoň chvíli zajímal o střih ve filmu ví, jak jednoduché je dodat filmu adrenalin pomocí střihu na hudbu) a zkusit být opravdu originální.
Vizualizace tohoto filmu přečnívá vše ostatní a dovolil bych si říct, že z velké části zde na ní i vše stojí. Pěkné filtry, nabité efekty a triky. Nezapomenutelná je třeba scéna s jedoucím autem po mrakodrapu nebo úvodní legenda, při které koně rozrážejí zdi pevnosti. Je neuvěřitelné, co všechno dokázal Timur Bekmambetov do filmu nacpat za neuvěřitelných 5 miliónů dolarů! I přes takto nízký rozpočet může ale jeho film konkurovat lecjakým americkým blockubusterům.
Film vyzdvihávají především scény, které jsou úplně jiné než ty americké, na které jsme zvyklí. Timur Bakmambetov zde pěkně dávkuje i vtipné pasáže, které dokážou film náležitě odlehčit. Je pěkné, že i když točí akční film, nenutí ho být absolutisticky vážným, ale rád si dobírá i film samotný. A tak zde najdete třeba po akční scéně, která by byla v americe vrcholem filmu, hlášku, která celou předchozí akci schodí a vykouzlí vám na tváři příjemné cukání koutků. Timur sice ve filmu pořád kopíruje své americké vzory, ale dokáže jim i hodit rukavici a ukázat na jejich prvoplánovitost.
Denní hlídka není určitě film pro každého. Pokud jste ale připraveni na alternatitvní akční film, který je opravdu úplně jiný, než jste zvyklí, určitě na něj jděte. Po méně povedené Noční hlídce, která měla opravdu spoustu hluchých míst je dvojka celkem příjemnou změnou. Ačkoliv je na tomto díle mnoho nedostatků, dají se odpustit a po odchodu z kina vám zbydou v hlavě pouze ty silné scény, které se nazapomínají.
