Když Joe Wright natočil Pýchu a Předsudek Jane Austenové, neobtěžoval jsem se ani jít do kina. Snímek jsem shlédl až pár měsíců poté na DVD a litoval jsem, že jsem nedokázal odhodit předsudky vůči „dívčímu“ zaměření předlohy. Málokdo by tenkrát řekl, že Joe Wright, v té době ještě televizní režisér, dokáže během dvou let převést na plátno dvě adaptace předních britských literárních autorů s výsledkem více než uspokojujícím. Jeho filmy jsou rovnocennými díly ke svým literárním předlohám, které brilantně zpracovávají literární zdroj a zároveň kreativně zužitkovávají nové Wrightovy režijní nápady.
Pokání je dosud posledním Wrightovým filmem a přestože jde teprve o druhý celovečerní film, připadá mi jako bych se díval na dílo zkušeného režiséra, které svou vyzrálostí a postupem vyprávění můžeme řadit rozhodně mezi nejlepší filmy roku. Nemohu se vyhnout srovnání Pokání s Pýchou a předsudkem. Ačkoli jsou to dva odlišné filmy, každý s úplně jiným zaměřením, mohu porovnat alespoň Wrightův přístup k adaptování látky. V Pýše a předsudku totiž převádí knihu Jane Austenové s pokud možno co nejmenšími odchylkami a formu vyprávění pojímá objektivně. Ale v Pokání je tomu jinak. Wright si už dovoluje pracovat s předlohou více a přidávat a ubírat jak je třeba. Provedením je pak film čistě subjektivní, protože každý záběr může být víceznačný, jak se v průběhu filmu sami dovídáme. Wright nám tu servíruje plnohodnotné dílo, které na rozdíl od Pýchy a předsudku není „jen“ koláží nádherných záběrů, ale svou filmařskou technikou poskytuje vyprávění další rozměry, které jej obohacují jedinečným filmovým jazykem. Dokonce i McEwan, který je pedant každým coulem a na adaptace svých děl bývá velmi kritický, byl s výsledkem Pokání spokojen.
Už jsem popsal dva odstavce a nezmínil jsem se o příběhu. Ten vypráví o nešťastné lásce Cecílie (Keira Knightley) a syna služebné Robbieho (James McAvoy). Ten je však shodou nešťastných okolností obžalován a odsouzen za zločin, který nikdy nespáchal. Po těžkých letech vězení je nucen odejít do druhé světové války, kde bojuje o holý život, ale také se snaží vzkřísit naději, že se dostane zpět domů, aby mohl pokračovat ve vztahu, který před tolika lety mezi ním a Cecilií vzplál.
Wright pojal vyprávění Pokání s veškerou zodpovědností. Rád si hraje s vyprávěním a hned ho posunuje do téhle roviny a hned zas do druhé. Oproti předloze využívá kamerového prvku subjektivní kamery a dává tím filmu další rozměr. Velmi pěkně a nenásilně vkládá do filmů pohledy na jednu scénu z více perspektiv, které si hrají s divákovým vnímáním a také využívá výhody střihu a hudebního podkresu. Wright totiž dokazuje, že všechny tyhle věcičky má pevně pod kontrolou a nepracuje s nimi jako v pouhopouhé konvenční rutině. Využívá je jako vyprávěníhodné prostředky, které jsou účelně používány a jsou jimi nalepovány další a další významové vrstvy na kostru filmu. To zjistíte již při prvních sekundách filmu. Wright zde velmi citlivě a chytře řeší zvukový podkres titulků, ze kterého se nakonec vyklube zvuk samotné filmové akce.
Ano, hlavně v pojetí technické stránky filmu Joe Wright od Pýchy a předsudku vyspěl. Už to není jen prostředek k nějakému manýristickému zobrazení. Nyní je to už sám o sobě prvek, který má propůjčený význam a smysl. Divák se na první shlédnutí nejspíše nebude schopen zorientovat ve všech detailech vyprávění a bude se držet hlavních motivů, ale na druhé shlédnutí se již před ním otevře mnoho postranních uliček, které neviděl a bude nacházet stále nové věci a detaily, kterých si prve nevšiml.
Mnoho diváku také zaznamená, že Pokání je natočeno jiným kameramanem, než Wrightův předchozí film. Tentokráte se o pěkné obrázky postaral Seamus McGarvey, který k obrazu přistupuje poněkud jinak než kameraman Pýchy a předsudku Roman Osin. Dlouhé steadycamové jízdy zmizely a extrahovaly se v jednu neuvěřitelnou, několikaminutovou jízdu v druhé půli filmu, která přímo bere dech. McGarvey ve filmu také často staví kameru na úroveň herce a poskytuje jí tak mnohoznačnost a velmi subjektivní uchopení. Dostáváme se zde až do analytického vnímání záběrů a jejich vzájemných smyslů. K tomu dopomáhá i střih, který zde má také důležitou funkci a nezastává pouze mechanické spojování záběrů. Nejednou jsem nad montáží Pokání nevěřícně kroutil hlavou.
Přestože neustále vyjmenovávám spíše technické prvky filmu a vyzdvihuji je do výšin, nesmím opomenout ani na ty ostatní výborné činitele snímku. A tím myslím především perfektní herecké výkony. Jestliže se z Keiry Knightley stává herecká hvězda nové generace (nepochybuji o tom), pak je to, co předvádí McAvoy, něco neuvěřitelného. Jeho výkon by si rozhodně zasloužil nějaké ocenění (na Zlatých Glóbech to zůstalo bohužel jen u nominace).
Joe Wright Pokáním dokazuje, že patří mezi mistry svého oboru a jednoho z nejnadanějších režisérů své generace. Svůj styl dokázal během dvou natočených filmů dovést na úroveň, kterou mnozí ostatní režiséři dosahují až po dlouhých letech zkušeností. Daří se mu pojit dva typy diváků. Jak ty, co se jdou kouknout na silný příběh s překvapivou pointou a chtějí především zajímavé vizuální podání s chytlavou režií a odsýpáním příběhu, tak také cinefilové, kteří dokáží analyzovat jednotlivé spojitosti a narážky, které jsou do filmu zakódovány.
Pokání je výborný film, přestože někdy možná bude trochu složitý na čtení, vždy bude slibovat minimálně dynamiku a nebude vás rozhodně v žádném momentě nudit. Všechno odsýpá tak jak má a nechává vás to pořádně rozvibrovat na sedačce, aby vás závěrečná pointa filmu mohla rozsekat na kousky. Film u mě vítězí na plné čáře a přestože jsem předtím četl předlohu Iana McEwana, byl jsem naprosto uchvácen jak dobře se podařilo snímek uchopit. Pokání totiž dokázalo, že i filmová adaptace může dosahovat nebo dokonce převyšovat kvalit předlohy. A to už něco znamená.
Hubert Poul
