Svého času oblíbený seriál z přelomu 80. a 90. let 21 Jump Street se před dvěma lety dočkal stejnojmenného celovečeráku a vzešla z toho zábavná podívaná, která občasná skřípající místa plnohodnotně nahradila fungujícím humorem. Pokračování tak na sebe nenechalo dlouho čekat. Tvůrci filmu původní formát seriálové kriminálky, kterou v první půlce 90. let ostatně zblízka poznali i čeští televizní diváci (a díky níž si zafixovali v paměti Johnnyho Deppa), pozměnili na komedii a šlo se na věc.
Dvěma dřívějším školním rivalům a nyní policejním pochůzkářům se jejich první a vlastně i poslední akce trochu vymkla z rukou. Když tedy přišla nabídka na samostatný případ v utajení pro speciální jednotku detektivů, kteří se za účelem odhalení drogových dealerů infiltrují na školy, nešlo odmítnout.
Jednička servírovala převáženě radostné, vděčné momenty: etudy vyjetého Hilla a Tatuma, hláškujícího Ice Cubea, nebo všechny scény s rodiči Schmidta. Dvojka je v tomhle ohledu jako přes kopírák, jen role se trochu obrátily. Zatímco v prvním dílu bránil vyšetřování kvůli přehnanému přilnutí k podezřelému Hill, nyní je to jeho parťák.
Jak se věci v tomhle filmu, co se stavby týče, mají, na to přijdete velmi záhy. Pečlivě narýsovaná lajna, kterou lze lehce odhadnout. To s sebou však pro znalce prvního dílu přináší více hluchých míst, která nastávají hlavně během velmi nudně napsaných a častých dialogů a kolegialitě a přátelství.Takřka vždy přitom sklouznou do gay roviny, což může fungovat jednou dvakrát. Stejně tak jako decentní pomrkávání na diváka ve stylu: "Hej kámo, čum - máme víc peněz na demence."
Na druhou stranu to jsou opět vděčné momenty vyfetovanosti hlavních hrdinů, slam poetry, případně veškeré scény s Ice Cube (který dostal o trochu víc prostoru a je to dobře), co drží 22 Jump Street nad vodou. A pak také několik vtipných nápadů režisérů Phila Lorda a Chrise Millera: lehká verze bullet-time, ptačí perspektiva honičky mezi vysokoškolskými kolejemi alá Grand Theft Auto, či spojující se splitscreen. Sladkou tečkou pak závěrečné titulky, jejichž střihový speed zaujal už v jedničce, ale tady jsou povýšeny na novou úroveň.
22 Jump jinak za svým bratříčkem z roku 2012 lehce pokulhává. Je to takový chudší příbuzný, což na druhou stranu neznamená, že by byl absolutně k ničemu. Funguje slušně i jako samostatný film, jinak se ale moment překvapení vytratil...
