Po dlouhých deseti letech se vrátil režisér Wes Craven společně s Kevinem Williamsonem k sérii Vřískot, která v polovině 90. let oživila sub-žánr hororových filmů, tzv. slashery. Některé z nejznámějších slasherů jako jsou Pátek třináctého či Halloween se roztáhly do několika dekád, a s každým dalším dílem se kvalita filmu rapidně zhoršovala (stejnou tendenci je množné vidět i u Noční můry z Elm Street či Saw). Vřískot skončil před deseti lety jako uzavřená trilogie, můžeme se tedy nyní právem obávat dalšího rozmělňování. Fenoménem poslední doby z oblasti hororů jsou především remaky. Ani Cravenovy klasiky nebyly v tomto ohledu ušetřeny, takže se dalo čekat, že jakmile se vyčerpají 60., 70. a 80. léta, bude nutno sáhnout už i do nedávné minulosti. Sám Craven pro jistotu natočil čtvrté pokračování, než aby nechal zprznit svůj další film.
Tuto nekonečnou recyklaci paroduje ad absurdum hned v prvních minutách filmu, kde nechává umírat americké hvězdy jako na běžícím pásu (čímž pravděpodobně odkazuje sám na sebe a šok, který publiku způsobil v prvním dílu série, kdy nechal hned na začátku filmu umřít největší star, která ve filmu hrála). Všemožné odkazy a citace jsou k nalezení takřka v každé scéně. Ať už se jedná o vraždu pomocí elektrických vrat nebo o policistu jménem Anthony Perkins, či úsměvné sledováni série STAB, která tvoří specifický útvar, film ve filmu podle filmu, který sledujeme. Nicméně o žádný nečekaný a neuvěřitelný posun o kus dál se Craven s Williamsonem nepokouší. Přeživší postavy z minulých dílů působí jako karikatury, jejichž vývoj se evidentně zastavil. U nových postav je tomu ale zrovna tak, vlastně jsou to jen těla, které jsou si svého blízkého konce vědoma, takže něco málo popijí, zhlédnou statusy na facebooku a konec. Hra, kterou s publikem Craven v předchozích dílech rozehrál, je ta tam. Nikoho nepodezříváte, výjevy z původního filmu už nejsou aktuální, mobil má každý, videa s vraždami může uploadovat také každý (pochopitelně až na zmíněné tři přeživší, ti jako by svět, kde je každý online, ignorovali).
Jestliže byl původní film založený na znalosti filmových hororů, jejichž pravidla citoval a současně nás v nich utvrzoval, pak se čtvrtý díl pokouší o jakési nenápadné stanovení pravidel hororového remaku, ačkoliv sám není remakem v pravém smyslu slova. Bez dokonalé znalosti předešlých dílů působí poněkud ploše a prázdně. Film postupně ztrácí dech a očekávatelné finále jen potvrzuje slova hrdinky „Don’t fuck with the original“.
Vřískot 4 je příjemné setkání se starými přáteli nad hromadou mrtvol, vyhřezlými střevy a expresionistickou maskou. Žádné nové postupy, žádná nová pravidla, jen bezpečná recyklace.
